Kde můžeš s důvěrou cítit
Když louka po mnoha letech vzešla, byla jsem opojena její nesmírnou krásou. Jedna sedmikráska vedle druhé, třetí, čtvrté… Dostavil se pocit, který mě hřál. Našla jsem si místo, odkud jsem ji denně pozorovala. Stala jsem se stínem pro svou pýchu. Těšil mě každý nový kvítek, který v prostoru louky vykvetl. Jejich květy jsem si zaplétala do havraního copu. Žila jsem v přesvědčení, že cyklu své louky již dobře rozumím. Opojení mě odpojilo, krása mě oslepila.
Vypěstovala jsem si iluzi krásné louky, kterou mi spálilo slunce. Bylo těžké pochopit, proč. Spletla jsem si krásu s láskou. Snila jsem o dešti, který by moji louku vrátil do vytouženého stavu. Cítila jsem naléhavou potřebu uhasit vnitřní požár, který se ve mě rozšiřoval. Spálila bych samu sebe, nebýt…
…sedmikrásky jsou mým symbolem sebelásky. V krásném dni svůj květ rozevřou, v temnotě jsou zahalené. Jejich vlastní láska je chrání. Jsou denními hvězdami, které rozsvěcují moji louku. Žádný vnitřní žár, žádná bolest. Jen čistá láska.